Krajina – pojem, struktura, vývoj. Vliv člověka a mysliveckého hospodaření na krajinu, trvale udržitelný rozvoj myslivosti

Existuje velké množství definic a pohledů na krajinu. Krajina je složitý systém, který nelze pochopit analýzou jeho jednotlivých částí, ale pouze systémovým a celostním (holistickým) přístupem. Krajinu lze charakterizovat z hlediska přírody, stanoviště, artefaktu, systému, problému, bohatství, ideologie, historie, místa a estetiky.

Právní pojetí: Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (§ 3 písm. k, zák. č. 114/1992 Sb).

Geomorfologické pojetí: Krajina je pododdělením zemského povrchu vývojově více či méně stejnorodou částí zemského povrchu, vyznačující se určitou strukturou jednotlivých složek této části země a jejich vzájemnými přirozenými vztahy.

Geografické pojetí: Troll (1950) definuje krajinu jako část zemského povrchu, která podle svého vnějšího obrazu a vzájemného působení svých jevů, tak jako vnitřních a vnějších vztahů polohy, tvoří prostorovou jednotku určitého charakteru a na geografických přirozených hranicích přechází v krajiny jiného charakteru. Spolu s Bobekem a Schmithusenem (1949) chápe Troll krajinu i jako geografickou substanci složenou ze tří složek: abiotické, biotické a duchovní. Regionálně statické pojetí vymezuje krajinu jako poměrně nevelký jednotlivý okrsek (geografické individuum) zemského povrchu, ohraničený přirozenými hranicemi, v jehož rámci dochází ke složitým interakcím přírodních komponent, které jsou sobě vzájemně přizpůsobeny. Krajinou v pojetí regionálně-typologickém rozumíme rovněž soubor vzájemně svázaných a podmíněných přírodních objektů a jevů, které vytvářejí v čase se vyvíjející přírodní teritoriální komplex či řady takovýchto komplexů. V pojetí čistě typologickém je krajina zobecněným pojmem pro jednotné označení přírodních typologických komplexů nejnižší hierarchické úrovně, které mohou být teritoriálně od sebe odděleny, ale mají shodné základní přírodní charakteristiky.

Ekologické (krajinně-ekologické) pojetí: Krajina je systémem přírodních, resp. přírodních a člověkem podmíněných elementů, jejichž vztahy mohou být harmonické či nevyvážené. Předmětem studia v tomto pojetí bývá struktura, funkce a dynamika krajiny. Forman a Gordon (1986) chápou krajinu jako heterogenní část zemského povrchu skládající se ze souboru vzájemně se ovlivňujících ekosystémů, který se v dané části povrchu v podobných formách opakuje. Na rozhraní geomorfologického a ekologického chápání krajiny se pohybuje definice podle Zonnevelda (1995). Ten krajinou rozumí část prostoru na zemském povrchu, která zahrnuje komplex systémů tvořených vzájemnou interakcí horniny, vody, vzduchu, rostlin, živočichů a člověka a která svou fyziognomií vytváří zřetelnou jednotku nebo také soustavu systémů vyššího řádu s řadou subsystémů ve vzájemné interakci, které svou fyziognomií utvářejí zřetelně vymezitelnou část zemského povrchu. Celá tato soustava je dál spoluutvářena abiotickými, biotickými a antropogenními činiteli. Lipský (1999) v duchu ekosystémového pojetí definuje krajinu jako otevřený systém zemského povrchu formovaný všemi faktory (abiotickými, biotickými a antropogenními). Podobně Hadač (1982) chápe krajinu jako konkrétní soustavu abiotických útvarů, geobiocenóz, hydrocenóz a techno-antropocenóz. Přičemž techno-antropocenózy jsou chápány jako systémy tvořené společenstvem lidí, pěstovaných a synantropních rostlin a živočichů a veškerým technickýcm, kulturním a sociálním vybavením, které společenstvo lidí využívá, a prostředím, s nímž je toto společenstvo v interakci.

Architektonické (funkčně-estetické) pojetí: Obytná krajina je oblast nebo obytné místo znamenající přírodní prostor přímo úmyslně určený nebo utvářený k přírodnímu obývání. Podle definice Norberg-Schulze (1994) je krajina rozlehlou všeobsahující totalitou, místem, která má vždy svou zvláštní identitu vyplívající z místních podmínek.

Historické pojetí: Krajina je územím, jež se po určitou dobu svérázně vyvíjelo geopoliticky, hospodářsky a kulturně v závislosti na přírodních podmínkách, vyplývajících v podstatě ze zeměpisné polohy.

Demografické pojetí: V tomto kontextu se krajinou rozumí území obývané určitou populací lidí, vyznačujících se společnými vlastnostmi a znaky, které ji odlišují od populací jiných (etnických jednotek různého stupně, jako jsou rasy, kmeny, národy).

Ekonomické pojetí: Toto pojetí je projev antropocentrického též egocentrického postoje ve vztahu ke krajině. Podstatou je využívání produkčního potenciálu či pouze prostorového rámce krajiny ve prospěch člověka bez ohledu na ekologické souvislosti a harmonické vztahy v krajině.

Struktura krajiny

Strukturu krajiny definuje Zonneveld (1995) jednoduše jako to co z krajiny vidí oči ptáka ve směru kolmém nebo šikmém k povrchu zemskému. Struktura krajiny je jedním z nejvýzanmějších faktorů ovlivňujících biodiverzitu, jako základní ukazatel ekologické hodnoty krajiny. Do značné míry determinuje i prostorovou distribuci živočišných populací, čímž ovlivňuje mj. zdravotní stav organizmů. Forman a Gordon (1986) rozlišují tři základní skladebné součásti každé krajiny: krajinou matrix, enklávy a koridory. Matrix (matrice) je nejrozsáhlejší a prostorově nejspojitější skladebná součást krajiny. Matrix krajiny České republiky, resp. střední Evropy, je převážně tvořena ekologicky labilnějšími ekosystémy, zatímco úlohu „nositele“ ekologické stability přebírají enklávy a koridory. Enkláva (ploška) je neliniový, tedy plošný útvar, vzhledem se lišící od svého okolí, často obklopena krajinou matrix. Enklávy se od sebe různí co do své velikosti, tvaru, typu, vnitřní heterogenity i vlastních hranic. Koridor je pruh území, který stejně jako enkláva obklopen odlišným prostředím. Oproti enklávě má však výrazně liniový charakter. Koridory plní pět základních funkcí. Spojením dvou či více míst plní úlohu transportního prostředí., poskytují trvalé existenční podmínky některým druhům, samy o sobě ovlivňují okolní prostředí, mají bariérové, příp. selektivně bariérové účinky, z hlediska estetického reprezentují krajinné linie a osy jako součásti krajinné scény.

Vývoj krajiny

Rozhodujícím obdobím pro vývoj přírodních charakteristik současné krajiny byly čtvrtohory (kvartér) Kvartér dal základní podobu dnešnímu reliéfu a znamenal nástup současných rostlinných a živočišných společenstev. Jeho charakteristickým cyklem je střídání bezlesé krajiny v glaciálech a zalesněné krajiny v interglaciálech. Po vyhynutí většiny druhů v holocénu (době poledové) dochází k jejich opětovné migraci v důsledku především teplotních a srážkových změn. Postupně docházelo k osídlování chladných stepí borovicí a břízou (8-9 tisíc let př. Kr.), které byly s dalším oteplováním vytlačovány dubem a smrkem (6-7 tisíc př. Kr.), později bukem (od 5 tisíciletí př. Kr.). Do té doby byla krajina ovlivňována výhradně přírodními faktory, zejména pak klimatem. S nástupem neolitu se začíná jako zcela nový krajinotvorný faktor uplatňovat i činnost člověka. V období mezi neolitem a současností rozlišuje Librová (1996) tři fáze vývoje z hlediska vlivu člověka na krajinu.:

Primární homeostáza – je typická pro období minimálního vlivu člověka, pro přírodní krajinu.

Sekundární homeostáza – kulturní krajina minulých století charakterizována odlesněním, kultivací a urbanizací. Činnost člověka byla vesměs v ekologické schodě s přírodou.

Terciární homeostáza – následuje po období průmyslového rozvoje a ekologicky neudržitelného využívání přírody a přírodních zdrojů. Znamená návrat přírodě blízkých postupů v zemědělství, lesnictví a vodním hospodářství, obnovu biodiverzity a ekologické rovnováhy.

Gojda (2000) považuje za logické rozdělení vývoje evropské krajiny mírného klimatického pásma do 4 tzv. archetypů kulturní krajiny. Uvažován je tedy pouze vývoj od počátku přeměny krajiny přírodní na kulturní, který se datuje v období neolitu.

1.Krajina pravěkých zemědělců

2.Zásah Římanů a vznik strukturované krajiny

3.Středověká kolonizace

4.Krajina novověku

Pravěk

Neolit (mladší doba kamenná) 5300 – 4300 př. Kr.

Klima se otepluje člověk domestikuje zvířata a pěstuje zemědělské plodiny. V důsledku žárového zemědělství s lesním přílohem (orba doposud nebyla známa) dochází k prvnímu vědomému zmenšování plochy lesů. Lesní pastva prosvětlovala les. Odlesněné plochy umožnily nástup xerotermních stepních druhů. Jedna osada obhospodařovala 20 – 50 ha půdy po 10 až 20 let poté se osada stěhovala.

Eneolit (pozdní doba kamenná) 4300 – 2200 př. Kr.

Les je stále ničen vypalováním a vypásáním. Objev primitivní orby zapřičinil vznik stabilních osad.Pozemky jsou obdělávány křížovou orbou po dobu dvou let pak jsou ponechány ladem jako tzv. travnatý příloh.

Doba bronzová 2200 – 750 př. Kr.

Pokračuje pozvolné rozšiřování zemědělské půdy na úkor lesa. Zakládání dalších osad zejména podél vodních toků. V pozdní době bronzové se začíná romovat dnešní krajina – docházelo k šíření kulturních stepí, k významným erozním jevům.

Starší doba železná 750 – 500 př. Kr.

Ke konci této etapy dochází člověk k poznání, že louka vyprodukuje až dvacetinásobek biomasy (píce) než les. V důsledku toho dochází k dalšímu odlesnění. Přibližně od 6 stol. př. Kr. se nejvyšší aristokratická rodová vrstva odděluje od prostého lidu a buduje izolovaná sídla na vyvýšených místech – opevněné hrady a hradiště.

Mladší doba železná 500 – 0 př. Kr.

Člověk začal používat kosu a další železné zemědělské nástroje. V úrodných oblastech se dále rozšiřuje zemědělská půda na úkor lesa. Masivní odlesnění je zapříčiněno potřebou palivového dříví na výrobu železa. Dochází ke změně mezoklimatu, k vysoušení a tedy k změně vegetace (xerofytizace). Zvyšuje se hustota cest místního i vyššího významu.

Vznik strukturované krajiny pod vlivem Římanů (1. – 5 st.)

Klíčovým momentem pro vznik strukturované krajiny je vznik soukromého vlastnictví půdy. Za účelem výběru daní dochází k prvnímu zaměření půdy na pravidelné dílce. K vyšší fragmentaci dochází i vlivem výstavby dalších cest.

Středověká kolonizace

Počátek intenzivního využívání krajiny.

Raný středověk (6. – 12. st)

Odhadu je se, že kolem roku 850 zaujímal zemědělská půda na našem území cca 10 % plochy ve 12 st. pak asi 15 %. Urychluje se vývoj sídelní struktury. Hlavní komunikace sledují především toky velkých řek. Vrcholí kolonizace jsou zakládány nové osady, kláštery, hrady a hamry. Vzniká zkladní síť měst. V Evropě jsou budovány některé meliorační a vodohospodářské stavby (maurské zavlažování a odvodňovací systémy ve Španělsku, hrázové systémy ve Flandrech a v Holandsku, vysoušené močály a rašeliniště v Anglii). Od 12 st., se datují první zmínky o plánovité organizaci půdního fondu a zemědělského osídlení na území dnešní ČR.

Vrcholný středověk (13. – 15. stol.)

Lesů ubývá natolik, že v některých oblastech se zemědělská půda stává převažující kulturou. Odhaduje se 30 % plochy zemědělské půdy. Plužiny jsou transformovány na dlouhé lány. Vzniká nový typ vesnic s tzv. lánová s dlouhými pozemky situovanými vedle sebe kolmo na osu vesnice – cestu, bez návsi. Uplatňuje se převážně trojhonný systém s úhorem. Nejvíce se pěstovalo obilí, hrách čočka, len, konopí, řepka, hořčice, zelí, řepa, zelenina, z ovoce jablka , hrušky, třešně, broskve, slívy a vinná réva.

Novověk (16. – 18 stol.)

Po období první kolonizace (počátek 15 st.) přišlo období husitských válek, které zpustošily celé kraje. Mnohé zemědělsky využívané plochy jsou od období třicetileté války až do dnešní doby zalesněny. Snížení populace o 30 %, zánik vesnic. V 16. století dochází k likvidaci rozsáhlých mokřin, zakládány jsou četné rybniční soustavy. V 2. pol. 18. století zakládání výnosných smrkových a borových monokultur z důvodu zvýšené potřeby dřeva v průmyslu a stavebnictví.

Moderní historie (19. – 20. stol.)

Významné intenzifikační trendy v terciální krajinné struktuře spojené s průmyslovou revolucí a industrializací života se odrážejí ve výrazně vyšší fragmentaci krajiny. Především vlivem dědictví pokračovalo drobení půdní držby. Střídavé hospodářství postupně nahrazuje předchozí trojhonný systém. 1. pol. 19. stol. zrychlení procesu urbanizace vznik železnic. Ke konci 19. stol. se začínají objevovat první přehrady. Z hlediska vývoje krajiny zaznamenaly nejradikálnější zlom události po roce 1948. Nástup stále výkonnější zemědělské mechanizace, demonstrativní scelování pozemků do rozlehlých lánů. Likvidace cenných ekosystémů, zjednodušení krajinné struktury (snížení heterogenity), rušení sítě polních cest, intenzivní vodní a větrná eroze, meliorace. Odvodňování pozemků s vyrovnaným vodním režimem, technicky tvrdé úpravy vodních toků, vysoušení cenných mokřadů, náhradní rekultivace, rozšiřování lesních celků na úkor rozptýlené zeleně.

Trvale udržitelné hospodaření se zvěří v dnešní společnosti

Yves Lecocq (2004) říká:

„Moderní myslivost by měla být založena na spolehlivých biologických informacích, jako jsou odhady vývoje populací a přesné záznamy úlovků tak, aby bylo možné jít cestou trvale udržitelného rozvoje. Vše by mělo probíhat s ohledem na všechny občany - myslivce i nemyslivce - a s ohledem na platnou legislativu a to samozřejmě i tehdy, když se některé právní předpisy mohou myslivcům zdát nevyhovující. Akcent se musí v neposlední řadě klást také na zásady péče o živé bytosti, tzn. vyhýbat se zbytečnému týrání zvířat. Myslivci by měli pravidelně absolvovat cvičné střelby vedoucí k omezení pravděpodobnosti postřelení zvěře, měli by používat lovecky upotřebitelné psy atd. Současně s tím musí lov přispívat k biodiverzitě tak, aby umožňoval nebrat v úvahu pouze otázku druhů lovné zvěře, ale také ochranu ostatních živočichů, ochranu stanovišť a udržování ekosystémů“.

Zákon č. 17/1992 Sb. o životním prostředí definuje trvale udržitelný rozvoj společnosti jako rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystému.

Míchal (2001) uvádí tři dimenze (pilíře) trvalé udržitelnosti:

Ekologická udržitelnost – vyplívá z respektování únosné kapacity ekosystémů, nutností zachování jejich existence, procesů fungování a obnovy. Využívání obnovitelných zdrojů je založeno na jejich reprodukovatelnosti, využívání neobnovitelných zdrojů se snaží o minimalizaci jejich čerpání a jejich nahrazení obnovitelnými zdroji.

Sociální udržitelnost – rozvoj nemá vést k psychickému stresu populace, nemá narušovat vztahy ve společnosti, morálku, tradice a etiku.

Ekonomická udržitelnost – hodnocení ekonomické efektivnosti, vztahy mezi náklady a přínosy včetně zahrnutí enviromentálních a zdravotních externalit, což je velmi obtížné (cena zdraví, čistého vzduchu apod.) Jde o úkol mederní ekologické ekonomie.

Ochrana přírody a krajiny a myslivecké hospodaření

NATURA 2000 – SOUSTAVA CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍ EVROPSKÉHO VÝZNAMU

Natura 2000 je soustava chráněných území, které vytvářejí na svém území podle jednotných principů všechny státy Evropské unie. Cílem této soustavy je zabezpečit ochranu těch druhů živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější, nejvíce ohrožené, vzácné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast. Vytvoření soustavy Natura 2000 ukládají dva nejdůležitější právní předpisy EU na ochranu přírody:

• směrnice 79/409/EHS O ochraně volně žijících ptáků („směrnice o ptácích“)

• směrnice 92/43/EHS O ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin („směrnice o stanovištích“)

Směrnice ve svých přílohách vyjmenovávají, pro které druhy rostlin, živočichů a typy přírodních stanovišť mají být lokality soustavy Natura 2000 vymezeny. Tyto typy přírodních stanovišť či druhy mohou být označené jako "prioritní". Pro prioritní typy přírodních stanovišť a druhy platí přísnější kritéria ochrany než pro ostatní.

Obě směrnice byly v naší legislativě implementovány do zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny ve znění zákona č. 218/2004 Sb.

Na základě směrnice o ptácích jsou vyhlašovány ptačí oblasti – PO (v anglickém originále: Special Protection Areas – SPA) a podle směrnice, o stanovištích evropsky významné lokality – EVL (v anglickém originále Sites of Community Importace - SCI). Dohromady ptačí oblasti a evropsky významné lokality tvoří soustavu chráněných území Natura 2000.

Návrh této soustavy chráněných území je podmínkou kandidatury zemí do Evropské unie. Vymezení SPA a SCI je Evropskou unií chápáno jako vědecký problém, který nebere v úvahu politická a vlastnická hlediska. Míchal vidí výhody v rezolutním byrokratickém přístupu Bruselu při prosazování ochrany prvků soustavy NATURA 2000. Samu soustavu považuje za velkorysý a bezprecedentní pokus s obrovským pozitivním významem pro ochranu přírody (nikoli krajiny). Definování jednotlivých typů přírodních stanovišť spolu s prezentací v daném okamžiku aktuálních výsledků jejich mapování na území ČR jsou předmětem např. Katalogu biotopů České republiky. V členských zemích EU představuje NATURA 2000 podíl cca 15 % jejich rozlohy.

Protože v rámci soustavy NATURA 2000 jsou chráněny také stanoviště a druhy, které v naší přírodě jsou přítomny jen díky lidské činnosti, není cílem v těchto chráněných územích zcela vyloučit vliv člověka. Naopak, vhodný management těchto lokalit je nutný pro jejich udržení. Zakázány jsou jen takové činnosti, které mají negativní vliv. Ovšem veškeré plány a projekty, které nějakým způsobem mohou významně ovlivnit evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, podléhají samostatnému posuzování vlivů projektů z hlediska zachování předmětu ochrany. Vytvoření soustavy NATURA 2000 se tak dotkne především vlastníků a uživatelů pozemků, obcí, zájmových organizací a skupin.

Zařazení do soustavy NATURA 2000 umožní finanční zajištění ze státního rozpočtu a z některých fondů EU na šetrné hospodaření, které umožní zachování předmětů ochrany (stanoviště, druhy rostlin, živočichů).

Za celkovou přípravu soustavy NATURA 2000 zodpovídá Ministerstvo životního prostředí, které pověřilo přípravou odborných podkladů Agenturu ochrany přírody a krajiny. Evropsky významné lokality a ptačí oblasti vyhlašuje vláda ČR.

Územní ochrana

Se soustřeďuje na ochranu plošných (prostorových) přírodních a krajinných jednotek. Stejně jako druhová ochrana rozeznává dvě úrovně ochrany: (1) obecná územní ochrana a (2) ochrana zvláště chráněných území.

Obecná územní ochrana

Řeší ochranu přírody a krajiny celoplošně, případně mimo zvláště chráněná území. Kromě obecné ochrany přírody a krajiny v rámci nejrůznějších správních řízeních v podobě stanoviska orgánu ochrany přírody, vymezuje současně platná legislativa dva samostatné instituty obecné ochrany: (a) územní systém ekologické stability resp. (b) významné krajinné prvky.

Významné krajinné prvky (VKP) – je ze zákona definován jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny, která utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Ze zákona jsou významnými krajnými prvky lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy. Mimo to jsou jimi jiné části krajiny, které orgán ochrany přírody jako VKP zaregistruje, zejména pak: mokřady, stepní trávníky, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy,….Institut VKP se uplatňuje pouze mimo zvláště chráněná území.

Územní systém ekologické stability (ÚSES) je zákonem (č. 114ú92 Sb.) definován jako vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Vymezení ÚSES zajišťuje uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní části krajiny a vytvoření základu pro mnohostranné využívání krajiny.

Zvláště chráněná území

ZCHU jsou území přírodovědecky nebo esteticky velmi významná nebo jedinečná. Jejich síť je na našem území formována již od roku 1838. Spolu s jejich vyhlášením je nutné stanovit podmínky jejich ochrany a managementu. Současná legislativa uznává 6 kategorií zvláště chráněných území, z toho 2 velkoplošné a dvě maloplošné.

Národní parky – jsou mezinárodně užívanou kategorií území jedinečných v mezinárodním či národním měřítku, jejich značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. Národní parky jsou zpravidla členěny do tří zón s odstupňovaným režimem ochrany. Na území ČR byly vyhlášeny 4 národní parky: Krkonošský NP (550 km²), NP Šumava (690 km2), NP Podyjí (63 km²) a NP České Švýcarsko (79 km²).

Chráněné krajinné oblasti – národní kategorie zahrnující rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých trávních porostů, s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení. Pro účely diferencované ochrany jsou vymezovány zpravidla čtyři (nejméně však tři) zóny. Na území ČR bylo vyhlášeno 24 CHKO, které reprezentují 13 % rozlohy státu (10274 km²).

Národní přírodní rezervace (NPR) – jsou maloplošná území mimořádných přírodních hodnot, kde jsou na přirozený reliéf s typickou geologickou stavbou vázány ekosystémy významné a jedinečné v národním či mezinárodním měřítku. V ČR bylo vyhlášeno 110 národních přírodních rezervací.

Přírodní rezervace – jsou maloplošná území soustředěných přírodních hodnot se zastoupením ekosystémů typických a významných pro příslušnou geografickou oblast. V ČR bylo vyhlášeno 714 přírodních rezervací.

Národní přírodní památka (NP) – je přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště nerostů nebo vzácných či ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů s národním nebo mezinárodním ekologickým , vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk. V ČR bylo vyhlášeno 101 národních přírodních památek.

Přírodní památka – je přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště nerostů nebo vzácných či ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů s regionálním ekologickým, vědeckým či estetickým významem a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk. V ČR bylo vyhlášeno 1127 přírodních památek.

Biosférická rezervace (BR) – je vyhlašována organizací spojených národů pro vzdělání a vědu (UNESCO) v rámci programu Člověk a biosféra. Předmětem zájmu je ochrana genofondu, výzkum využívání přírodních zdrojů, výměna informací v mezinárodním měřítku, výchova odborníků a veřejnosti. Světová mozaika biosférických rezervací zahrnuje všechny základní biomy Země spolu s různými stupni a formami jejich civilizační zátěže. Biosférické rezervace se vždy ztotožňují s NP nebo CHKO. Na našem území je evidováno 6 BR (Krkonoše, Šumava, Bílé Karpaty, Křivoklátsko, Pálava, Třeboňsko). Území BR (i v případě CHKO) se člení do tří zón – I. jádrové území, II. Nárazníková zóna a III. Přechodové území.

Přírodní park – je území s významnými soustředěnými stetickými a přírodními hodnotami, které není součástí ZCHÚ. Přírodní park se zřizuje z titulu ochrany krajinného rázu.

Přechodně chráněná poloha – je území s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných rostlinných nebo živočišných druhů, nerostů nebo paleontologických nálezů. Lze ji vyhlásit též z jiných vážných důvodů, především vědeckých, studijních či informačních. Vyhlášení je předem limitováno stanovenou dobou, někdy i opakovaně (např. v období rozmnožování) Pro toto období se stanoví omezení některých činností v zájmu předmětu ochrany.

ECONET – je od roku 1995 zkrácená název pro jednotnou Evropskou ekologickou síť, která zahrnuje: (1) jádrová (klíčová) území, (2) ekologické koridory, (3) zóny zvýšené péče o krajinu. Plocha skladebných prvků ECONET představuje 27,8 % plochy ČR. Ve velké většině se tyto prvky ztotožňují s jinou formou ochrany (ÚSES, ZCHÚ, VKP)

Ramsarská úmluva – Vyhlášena byla v roce 1971. Jako dosud jediná mezinárodní úmluva řeší ochranu konkrétního typu biotopu. Soustředí se na mokřady s mezinárodním významem, s důrazem na jejich ornitologický význam, jako biotopů vodního ptactva podporujících jejich migraci. V zásadě jsou touto úmluvou ošetřeny dvě kategorie mokřadů: (1) reprezentativní, vzácné nebo unikátní typy mokřadů a (2) mokřady významné z hlediska ochrany biodiverzity. V ČR bylo vyhlášeno 10 mokřadů mezinárodního významu.

OBSAH