2. Kapacita prostředí
Při hodnocení kapacity prostředí je důležité zohlednit jaký druh zvěře se v dané lokalitě vyskytuje a jakou potravou se živí.
Velké býložravce dělíme na tři základní typy podle složení jejich žaludků a tedy podle potravy, kterou přijímají. Naší nejpočetnější zvěří je zvěř srnčí, která patří mezi okusovače. Tito okusovači, kde patří také los a jelenec, se živí především koncentrovanou potravou tj. letorosty a listy dřevin a bylinami. Nejméně náročná na potravu je zvěř mufloní, která je typickým zástupcem spásačů. Ti jsou schopni se uživit na méně kvalitní potravě jako jsou traviny. Mezi tím stojí přechodný typ kam patří ostatní naše zvěř a ta je schopna podle nabídky prostředí využívat oba typy potravy.
Složení vegetace a tedy množství a kvalita dostupné potravy pro býložravce se liší lokalita od lokality. V prostředí se většinou ve velmi omezeném množství vyskytují složky lehce stravitelné a energeticky bohaté (semena, plody, hlízy), dále hůře dostupné kvalitní zelené části rostlin s malým podílem vlákniny (listy a mladé, ještě nezdřevnatělé letorosty stromů, dvouděložné byliny) a potom velké množství hůře stravitelné zelené hmoty s vyšším obsahem balastní vlákniny (trávy) a složek prakticky nevyužitelných (lignifikované části dřevin a bylin). Atraktivita potravní nabídky je dána její výživnou hodnotou, dostupností a také množstvím a nutností vynaložit energii na její příjem a zpracování (Eschholz et al. 1996, Merrill et al. 1995). U volně žijící zvěře má při výběru potravy význam i riziko predace (lovu) či vyrušení. Intenzitu využívání jednotlivých potravních zdrojů je proto třeba hodnotit na základě komplexního zhodnocení prostředí a chování zvířat na dané lokalitě. Obecně platí, že čím je býložravec větší, tím větší musí být i zdroj potravy, aby jej nasytil a byl pro něj atraktivní. Malé druhy a zejména okusovači mohou využívat i potravu, která se vyskytuje v malých množstvích. I u nich však existuje hranice, za kterou se jim již nevyplatí malé zdroje potravy vyhledávat. V našich podmínkách jsou ve vegetačním období nejvíce atraktivní listy a letorosty listnatých dřevin a byliny, méně traviny. V zimě pak zelené byliny, méně traviny a v nouzi zvěř využívá také kůru a jehličí. Mezi jednotlivými rostlinnými druhy existují značné rozdíly a zvěř často dokáže okusovat i drobné části jako jsou mladé listy či výhonky, které mají výživnou hodnotu výrazně vyšší než zbytek rostliny. Tato selektivita značně komplikuje stanovení výživné hodnoty konzumovaných rostlin, protože je obtížné přesně simulovat potravní chování zvířat (Kamler, Homolka 2005).
Většina spárkaté zvěře je svým výskytem vázána na lesní prostředí. Lesy s přirozenou strukturou porostů jí zpravidla poskytují dostatek potravních zdrojů v průběhu celého roku. Na mnoha lokalitách má zvěř v dosahu i louky a v určitých obdobích roku využívají také polní plodiny. Polní plodiny netvoří rozhodující podíl potravy zvěře (Holišová et al. 1982, Szemethy et al. 2003b, Kjostvedt et al. 1998) a jejich význam pro úroveň její výživy a pro poškození lesní vegetace nebyl vyhodnocen.
Odlišnosti mezi jednotlivými potravními specialisty ve velikosti a stavbě trávicího traktu a botanickém složení jejich potravy úzce souvisejí s jejich schopností trávit rostlinnou hmotu a tím i s nároky jednotlivých druhů přežvýkavců na kvalitu přijímané potravy (Hofmann 1989). Kvalita potravní nabídky prostředí a kvalita potravy, kterou jsou zvířata schopná si v daném prostředí opatřit patří mezi stěžejní informace, které mohou vysvětlit zákonitosti chování velkých býložravců. Kvalita přijímané potravy je nedílnou součástí výzkumu ekologie býložravců a má obrovský význam i při rozhodování o hospodaření s jejich populacemi. Nedostatečná úživnost prostředí, kterou vyjadřujeme kvalitou přijímané potravy, je příčinou většiny problémů s chovem býložravé zvěře. Podceňování významu kvality potravy, nedostatečná péče o potravní zdroje a slabá regulace početnosti býložravců vede nejen k destrukci vegetace, ale i ke zhoršení kondice zvířat (Mattfeldt 1984, DelGiudice et al. 2001).
Jak vyplývá z rozdílů ve složení trávicího traktu a obvyklém složení potravy, okusovači jsou přizpůsobeni kvalitnější potravě a na méně kvalitních zdrojích nedokáží dlouhodobě přežít. Jejich potrava je proto složena ze složek s vyšším obsahem stravitelných živin a menším obsahem vlákniny (Hanley 1997). Rozdíly ve schopnosti trávit vlákninu zároveň znesnadňují srovnávání kvality potravních zdrojů pro okusovače a spásače podle společných a jednoduchých kritérií (to co může být kvalitní pro jednoho, nemusí vyhovovat druhému a naopak). Okusovači tráví celulózu jen omezeně a energii získávají především z jednoduchých sacharidů (Hodgman et al. 1996). Jejich rychlé trávení není tak citlivé na inhibitory bachorového trávení a změny ve složení potravy. Z hlediska jejich potravních nároků je proto rozhodující vysoký obsah jednoduchých sacharidů a nízký obsah celulózy. Naopak spásači a ostatní druhy využívající trávu si s celulózou dokáží poradit a je pro ně významným zdrojem energie (Leslie et al. 1984, Hofmann 1989). I tyto druhy dávají přednost potravě s vysokým obsahem lehce stravitelných sacharidů, ovšem často je pro ně výhodnější využívat potravu s vyšším obsahem celulózy dostupnou v prakticky neomezeném množství, než se snažit napást na drobných lístcích o vysoké kvalitě. Jejich trávení pracuje s vyššími ztrátami a je citlivé na narušení. Proto se vyhýbají potravě, která má vysoký obsah antinutričních látek inhibujících trávicí procesy jako je smrkové jehličí (Cederlund et al. 1980).